Žbrblající JÁčko
Jak vypadá vaše žbrblající JÁčko?
Moje JÁčko vypadá jako upjatý postarší pán s velkým nosem na kterém mu sedí hranaté brýle. Vlasů už mu mnoho nezbývá a jeho hlava je téměř celá lysá a leskne se svoji důležitostí. Má kravatu, ne drahou, spíše levnější a vzorem spadá do let mého dědečka.
Sedí na kancelářské židli uprostřed mého čela. Je obklopen počítači, satelitními přijímači, set top boxy a dalšími blikajícími přístroji, které zaznamenávají, ukládají a později vyhodnocují vše, co k nim přichází zvenčí.
Můj JÁčkový Žbrbla je velice nadutý pán, zná sílu a význam svého hlasu, kterým mě tak rád manipuluje, popichuje a ovládá.
Usazen na své židli jako na císařském trůně hlásí pomocí vibračního megafonu do dutiny mé lebky, své úsudky a stanoviska na situace v MÉM ŽIVOTĚ. Je si neochvějně jistý a bez zaváhání mi předává rady, jenž vyprodukovaly lebeční počítače na základě faktů a zkušeností z minulosti.
A tak bych se mohla, s jeho loajální podporou, stále točit v kruhu stejných životních událostí, které mají stále stejná řešení, přitahovala bych si stále stejné partnery, věděla bych přesně, koho mám nenávidět až do konce života a že téměř všichni jsou pitomci.
A že když mi v dětství říkali, že jsem husa, a počítač to tak má uložené v softwaru, tak jsem přeci jasná husa až do smrti… žádná kreativita, žádné odbočky!
Naštěstí mám v sobě ještě něco dalšího, říká se tomu vědomí.
Nemá to tvar ani žádnou podobu, je to spíš hmota, možná hustá a tmavá mlhovina, pro mě vypadá jako vesmírná krajina.
Propojuje mě s novými zkušenostmi, které potřebuje moje duše ke svému vývoji.
A to je mým řídícím centrem.
A pana Žbrblu občas vypustím ven, při meditacích, dokáže pak několik minut žbrblat a nadávat a je rád, že si uleví a že ho beru vážně:-).
